Někdy se život ubírá tím správným směrem a přináší do cesty
to, co má a co je potřeba. Třeba já. Původně učitel angličtiny, pak strmá cesta
napříč public relations a pak po (trochu nečekaně delší) mateřské, (trochu
nečekaně) asistent pedagoga. Ale smysl to dává.
Už od synkovy diagnózy jedu v samostudiu všeho možného
pedagogického, sonduju, hledám, učím se, jak dál. Většinou to bylo a je o
speciální pedagogice, ale s nástupem do práce pronikám zase víc do
pedagogiky...jak to nazvat.. .běžné (asi).
Nejsem žádná hvězda a strašnou spoustu toho ještě nevím, ale
cosi už přece. A tak se mi stává, že se trápím v šatně školky a chci tam
nebýt, když slyším některé rodiče pronášet některé příšerné věty. Dneska ráno
otec řekněme Toníka vrčel na syna, jen co přišli. Po klasickém takdělejpřevlékejse, ježišmarjá a prosímtěcoděláš
následoval obzvlášť nepěkný kousek: „Tondo
dělej! Nemám čas!! Mám zpoždění, jenom kvůli tobě!“ On teda ten Tonda dost
pravděpodobně žádný andílek nebude, jenže je po vánočním prázdninách poprvé ve
školce a holt to nejde tak rychle, jelikož je očividně ospalý.
Odpoledne mám to „štěstí“ a s tím stejným otcem se zase
setkávám v šatně. Toník opět protestuje a docela protivně kňouravě si
vynucuje cosi, po čem touží. Otec odvětí, že nic nebude, jelikož si Tonda „neplní
své povinnosti“ (ta formulace mi jaksi zabrnkala na nervy, jelikož na tu má
Toník v této verzi určitě ještě čas, když je mu s bídou pět).
Povinnosti nepovinnosti, Tonda jde stále stejnou kňouravou cestou, otec pění,
mezi dalšími rodiči včetně mě se očividně snaží ovládat, ale končí to bohužel
tradičním „Dělej, sakra, nebo ti jednu
střelím.“
Ach jo. U těchto „sakra rodičů“ si vždycky říkám, proč že ty
děti vlastně mají? Proč si je dělali?
Jasná řečnická.
Jsem moc ráda, že díky svému muži, díky sama sobě, díky
tomu, co nás potkalo, děláme věci úplně, ale úplně jinak. Jaká úleva.
Žádné komentáře:
Okomentovat