Vždycky jsem mívala jakousi nutkavou představu trávit
prvního ledna harmonicky, šťastně, ideálně, zcela v duchu toho vtíravého „Jak
na Nový rok, tak po celý rok“. Jelikož mě dlouhé volno opravdu uvolnilo a
zklidnilo, včerejší Nový rok byl tak opravdu tak nějak přirozeně pohodový a fajn.
Podvědomí dělá hodně.
U ohňostroje na náměstí se mě zmocnil takový nával emocí,
za jaký by se nemusel stydět leckterý autista. Vůbec jsem nevěděla, co si s tím
počít, a neustálý tlak slz, co chtěly už už vyhrknout, jsem tlumila a mizerně
maskovala pokašláváním. Když už jsem si myslela, že je to dobrý, podívala jsem
se na synka, jak mu v náručí mého muže září oči, jak fascinovaně kouká na
nebe, a bylo to zpátky. Bylo to hezké.
Na dnešní den jsme měli dlouho naplánovanou návštěvu
psycholožky. Další kolo rozumových testů. Jela jsem tam rezignovaně, smířená s tím,
že Kuba nebude pracovat. Opozičnictví a odpor k práci totiž umí mistrně
nastolit, když je to nejmíň potřeba. Jenže pak jsme zkusili nahodit novou
motivaci. Jízdu tramvají. A světe div se, pracoval. Intenzivně nějakých dvacet
minut, pak pauza, pak jeho vítězoslavný pokřik „po-ední!!“ oznámil poslední úkol a on tak, neskutečně a neočekávaně,
absolvoval polovinu testů. Pak ještě oslnil paní psycholožku svou znalostí
čísel a dnů v týdnu a zavelel k odchodu.
Byla velká úleva pro změnu jen sedět na pohovce, zdálky
pozorovat pracující dítě a nemuset zasahovat. Když už se to chýlilo k pauze,
začal hodně blbnout. Provokovat, dělat, že neví, házet na psycholožku
očima...úplná koketa. Za každou tramvají za oknem se podíval, ruku si podpíral jako
v hospodě, laškoval. Fórky, fórky, fórky. Dívala jsem se na něj a připadalo mi to děsně
komické. A pak jsem si uvědomila, že se vůbec ale vůbec nemůžu divit. Je prostě
po nás. Vtipálek. Měla jsem nutkání vyprsknout tam smíchy.
Je to prima, mít kolem sebe hodně humoru.
A pak jsme mrzli a mrzli a jezdili tramvají a taky jsme se
na Svinově byli podívat na vlaky a zase jsme mrzli a Jakub byl prostě šťastný.
A my s ním.
Žádné komentáře:
Okomentovat