Odpočinek mi náramně prospěl. Měla jsem spoustu času
posbírat se z toho příšerného bodu nula. Z vánočních svátků a celého
období až do dnešního dne se stal rodinný čas. Klid a intimita domova. Byli
jsme jen my sami, maximálně pak babičky a dědečci. Kubík viděl krásný rodinný
model Štědrého večera a myslím, že letos ho to tajemno pohltilo tím správným
způsobem.
Už měsíc s Kubou nepracuju. Žili jsme adventem, pečením
cukroví, těšením na Vánoce. Kuba couval a couval, až to vyústilo v sebejistě
pronášenou větu „Nechi úkouky!!“
(= Nechci úkolky) Pod tíhou předvánočních příprav jsem rezignovala. Kuba opět
mluví turecky, třetinu dne stráví svými rituálky a auti činnostmi, při kterých
má uši už doslova zabedněné. Na druhou
stranu zase navazuje doslova vřelé vztahy se všemi svými prarodiči. Vnímá
rodinu jako nikdy dřív. Projevuje velkou fantazii ve hře. Je to jako vždycky
něco za něco. Dělá zdravé věci a pak si je kompenzuje svými úniky.
Přehrávám si ty dny a s příchodem nového roku tradičně
rozjímám. O půlnoci jsem muži řekla, že jsem si jistá, že ten další rok nebude
snazší a lepší. Ale že přeju nám třem, ať jsme zas o kousek silnější. A že mé
jediné přání na další rok je jen o tom, aby nás do dalšího Silvestra v rodině
neubylo.
Předsevzetí si nedávám, jelikož i tak mě v životě pod tlak
dostává spousta jiných faktorů a nepotřebuju přidat. Třeba těch průlomů a pádů
kvůli autismu.......těch je tolik. Těžko by se to popisovalo někomu, kdo to
nezažil. Syn je na jednu stranu šílený a na druhou zas naprosto úžasný. Emoce
lítají ze strany na stranu a já si říkám, proboha proč mi říkali, že se
zklidní...?!
Ono to zřejmě jiné nebude. Tak myslím, že se v tomto roce
budu učit, jak se tím vším nedostat pod tlak, jak zachovat klid. A víru ve
zlepšení. A pak taky o tom, jak se smířit s tím, že leccos se zkrátka
nezmění.
Jak jsem říkala – letos to prostě o nic snazší nebude. Ale
těším se na to. Na každý den:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat