HLAS

Náš syn má úžasný hlas!! Budu vypadat asi jako padlá na hlavu, když to považuju za objev poslední doby... Ano, vokalizuje, co se narodil. Čtyři roky ječí, huláká, dělá zvuky, za které by se šelma nemusela stydět. Pláče a naříká anebo se chechtá.  Dětským hlasem, to ano. Ovšem teď, s opakováním slov a slabik, tento komunikační nástroj dosahuje naprosto nových rozměrů. Je roztomilý, je jemný, je klučičí. Úžasně se poslouchá a my ve chvílích jeho mluvy stále prakticky ani nedutáme a nemůžeme se toho nabažit.

Doteď bylo ve hvězdách, zda budu Kubík autistou mluvícím či nemluvícím. Všichni nás povzbuzovali, že potenciál má, že na to prostě má. Jen chtít. A sláva. Ve 4,5 letech to začíná VYPADAT, že opravdu konečně chce. Netroufnu si říct, že CHCE, jednak bych se propadla, kdybych něco zakřikla a jednak u autisty, jak víme, nikdy není nic jisté a cokoliv kdykoliv může přestat. Jsme ale pozitivní. Je fascinující pozorovat tu proměnu. Najednou ho to zajímá a baví. Je mi líto, že často neví, jak na to, ale uplynulé hodiny logopedie a poctivý trénink jsou znát. Už si ty první slabiky osvojuje. Chytá se. Doplňuje slova v pohádkách a říkankách. Je jich čím dál víc.

Návštěva by asi nepoznala, jak moc už nám „mluví“. Je to spíš o těch říkankách a taky když si chce o něco říct. Dnes ovšem ukázal majstrštyk. Často, pokud něco chce, nás tahá za ruku tam, kde ta věc leží. Anebo zkrátka řekne, co chce. Dnes to vyšperkoval. Sedíme takhle v kuchyni a on pečlivě artikuluje „po-mo“ (= potřebuju pomoct). A tak se ptám – „Potřebuješ pomoct? A s čím?“ A on na to „uego“ (= lego). Neboli pomoz mi mámo a sundej mi z horní police lego… Pomalu bych to nazvala prvním rozhovorem se svým synem. A dojímám se a zatlačuju slzy, protože tohle je u Jakuba zase obrovské překračování sebe sama. Takže ano, potvrzuju. Jsem naměkko u každého z jeho slov, u každého špulení pusy ve snaze vyrobit ten zvuk, co potřebuje, u úsměvu z radosti, že mu rozumím. Intenzita prožitků tohoto typu je naprosto nedozírná. Funguje to jako doping. Ve dnech, kdy pendluju mezi prací, procházkou s Kubou, prací doma, všemi povinnostmi, to zkrátka dobíjí baterky a připomíná mi to, že všechno to únavné snažení a práce MÁ VELKÝ SMYSL. Že nás to k synovi zase o kus přiblížilo.

Ale dost sentimentu. Jedna z logopedie. Náš chlapeček chce sice mluvit, ale ono to logopedické cvičení ho až tak nebere. Doma to musím řešit velmi motivačně – rozuměj odměnou – na logopedii ve školce to nevím, jak dělají, že pracuje. Ale vím, jak to dělá on. Scénář je většinou stejný. Kubík poslušně zopakuje „probrané učivo“, v tu chvíli zavírá sešit a hodlá opouštět pracovnu....:-)  Úplně ho vidím – „Však už jsem pracoval, tak co ještě???“ Je to legrační. A já jsem šťastná, že naše paní logopedka vždycky najde tu správnou cestu, jak ho dostat zas o kousek dál. Díkybohu za tyto lidi, na které máme prozatím neuvěřitelné štěstí.

Včera jsme mu dávali dobrou noc a říkali mu ahoj a papa a vybídli ho k odpovědi. V urputné snaze z něj vypadla kombinace - PAJ:-) Tyhle omyly a chyby mi ale opravdu nevadí:-)