Někdy toho je na člověka moc.
Například když bojuje s příšernou rýmou, přes den ho v práci polévá
horko anebo mrzne a odpoledne si k tomu přidá menší „shopping“. Jako já
včera. Jenže není moc na výběr. Ježíšek nepočká a úspěšně zařízené hlídání by
bylo škoda rušit. A tak jsme se s mužem vydali do obchodního centra sehnat
těch pár věcí, co neseženeme ani u nás ani na e-shopu.
Díky tomu, že byl všední den, to
ještě nebylo tak zlé. Přesto návštěvnost očividně stoupá. Někdy je to docela
zábavné sledovat. Tedy složení lidí. Docela panoptikum, dá se říct. Skupiny ne
nutně mladších, zato extrémně sebevědomých jedinců, kteří přišli prostě jen
zabít čas, promenovat se a exhibovat. Kontrast – vedle nich dvojice tetky a
strýce z vesnice, kteří do toho „obchoďáku“ dorazili poprvé a neví, kam své
vykulené oči a pootevřené pusiny směřovat dřív. Děti nakupující brambůrky a
kolu a okukující počítačové hry. Matky s dětma, které své často malé
miminka tahají do klimatizované světa v touze si něco užít, „když už se
starají jen o ty děcka a to jako je teda na zblbnutí, že“... Tento prototyp
neváhá s dítkem sedět dvě hodiny v restauraci. Pak třeba mladší
partnerské páry..natolik mladší, že zatím nemají na hospodu, domů spolu nemůžou
nebo nechtějí a v obchodním centru je teplo:-) A tak různě dál... a pak
průměr. Jako já a můj muž. Teda pokud nás nehodnotí někdo jinak, že. Dva
unavení rodičové, kteří mají dvě hodiny na to, aby vyřešili pár dárků, snad i
něco pro sebe, a ještě se nadechli té nebývalé svobody bez synka.
Byli jsme zdatní. Za ty dvě
hodiny jsme pořídili vážně vše, co jsme chtěli. Klidnou kávičku jako odměnu
jsme nestihli, ale pravdou je, že odměna nás čekala doma. Kubík nás radostně
vítal a bylo zřejmé, že odpoledne strávil příjemně. A ta odměna? Řekli nám, že
několikrát za den povídal „máma, táta,
ano“. Stýskalo se mu. Už podruhé pocítil ty běžné, zdravé emoce. Je to
natolik nové! Vtipné bylo, že aby si potvrdil, že mu vážně rozumějí, co jako
chce, tak si nás i vyskládal obrázkově na větný proužek... Je to úžasné. A jak
si nás tak Kubík večer na střídačku volává k posteli, včera nám dával
intenzivně najevo, že nás tam chce oba.
A tak jsme šli oba, šli jsme
číst. Držel nás za ruce, pokukoval na jednoho, na druhého, šťastně se usmíval a
četl s námi. Kdyby mi tohle někdo byť jen před pár týdny povídal... Cítím,
že náš chlapeček má našlápnuto. Našlápnuto porovnat se se světem, který je pro
něj složitý. Pochopit spoustu věcí, otevřít se řadě možností, které mu zatím
unikaly. Stát se součástí toho všeho, co se obecně považuje za normální.
Strašně mu držíme palce. Teď nám vrací všechno to, co jsme mu od dvou let
systematicky a cíleně v rámci naprosto jiné výchovy dávali. Tak tohle,
tohle je přesně ten dárek k Vánocům pro nás...a další už jsou jen..menší...
Žádné komentáře:
Okomentovat