Tohle nejde neříct. Všem těm z Vás,
kteří na nás myslí a drží nám s Kubíkem palce. Dnes jsem absolvovala
večerní poradu v práci, ze které jsem se vracela v půl deváté. Hlavu
plnou informací a dojmů, jak jinak. Otevřu dveře a všude se svítí. A tak jdu za
klukama, kteří čtou říkanky a pohádky v piktogramech. A nestačím koukat.
Kubík čte dobrou čtvrtinu slov v pohádce O koblížkovi. Sám. Přesně ví, kdy
ta slova mají přijít, tak si říkám, má to naposlouchané. Jenže omyl, on opravdu
čte. Zkoušíme ho na stejné slovíčka v jiných „textech“ v různých místech,
aniž by slyšel kontext. A on opravdu čte!!! Čte s námi a očividně ho to
baví a raduje se ze svých úspěchů. Oči mu září, že se to popsat nedá.
Pro mě tímto ovšem dnešní zázrak
nekončí. Je mu čtyři a půl a dnes poprvé, úplně poprvé, vyjádřil stesk po
mamince. Ono, když jeden z nás doma není, je mu to docela fuk. „Pracuje“ s tím,
co má:-) Ale dnes takhle prý seděl u pohádky a najednou povídá MÁMA! A-O! (= ANO).
Neboli chci tady mámu... Opakuji – to se ještě NIKDY PŘEDTÍM nestalo.
Mohla bych teď skály lámat, jakou mi to dodává sílu.
Žádné komentáře:
Okomentovat