SMUTNO

TATA. Tohle slovo jsem za uplynulých pár dní slyšela snad milionkrát. Kubík si začal stýskat po rodičích, ano, vnímá nepřítomnost jednoho či obou z nás. Jsou to zdravé emoce, za které jsem vděčná. Velmi.

Ani nejde říct, že by měl Kuba období mužů. On má prostě období táty. Je na něj velmi fixovaný. Natolik, že když přijdeme ve tři ze školky, ve čtyři nejpozději si stýská po tátovi. Když si představím, že příští víkend tu táta nebude, je mi všelijak. Jak mu to vysvětlím?? Na to obrázky teda rozhodně stačit nebudou. Už teď vidím ty krokodýlí slzy. Takové se koulejí, byť jen táta zůstane v jiné místnosti a uložit jdu Kubu já… Zlá máma (?). Nevím, kde se to zlomilo, ale těch pár dní mi na psychice nepřidalo. Nejen, že se ptá po tátovi, jančí, když ho vidí, pláče, když odejde. Ale i většina zábavy = táta. Máma se může přetrhnout, vymýšlí výtvarky, hudebky, kdejakou možnou zábavu a stále slyší jen „táta“. Ne, nesmím si to brát osobně, ne, to nevadí, je to jen období. Jenže srdci tohle nevysvětlím. Je mi to zkrátka líto.

Dnes jsem ho šla uložit sama. Kuba silně protestoval. Nesla jsem ho v náručí a on se mě snažil zastavit a chytal se za všechno, co bylo po cestě. V pokojíčku se definitivně naštval a po zhasnutí jsem schytala ještě dva kopance do tváře. Ne, neděste se, na Kubu nejde agresivita. Jen to neumí rozlišit. Kope ve vzteku kolem sebe a neví, že když mě trefí, že to bolí. Kéž bych mu to uměla vysvětlit. Autista si totiž mnohdy nedá do souvislostí akci a důsledek. Ani když se ta věc stane třeba stokrát. Proto ho u cesty VŽDYCKY držíme za ruku. Nechápe to riziko, i když vidí jedoucí auta. Už si zvykl čekat, když řekneme, že jede auto. Ale nemyslím, že by porozuměl důvodu. A tak by nám tam běhal znovu a znovu, nehledě na zažité leknutí nebo nedej bože úrazy. Tyhle aspekty kladou na rodiče autíků extrémní zátěž. Snad nejsou všechny auti-děti stejné, ale třeba velká řada je. Můžeme pak působit ochranitelsky až hyperprotektivně, ale víme své. Náš chlapeček se prostě jen tak nepoučí. To jsou ta místa, kde ty nervové spoje prostě chybí.

Zpět k uspávání. Jakmile jsem dostala ty dva kopance do tváře, bylo mi všechno líto. Líto, že mu nevysvětlím, že tatínek jen potřebuje odpočívat a že to nevadí, že je jen vedle. Že ho mám taky ráda a že je mi po něm smutno, když se ode mne odtahuje. A tak jsem mu to začala povídat. A já nevím, kolik toho slyšel, než usnul, protože usnul docela rychle. Ale musela jsem mu všechno říct a věřit, že rozumí, když povídám, že...

..ho máme opravdu hodně rádi.

..vím, že to má těžké. Že bych tu tíhu nepochopení a zmatku vzala ráda na sebe, ale nemůžu.

..je velmi statečný a silný, víc než řada zdravých dětí.

..když bude šťastný, zvládnu všechno na světě.

...mu dám všechno, co mám.

Je mu přes čtyři a půl. Těžko popsat, kolik mu toho jako rodiče chceme říct a jen čekáme, až to půjde...až to pochopí, až bude mít uši a oči otevřené.

Někdy je z toho prostě hodně smutno. A žádná veselá pointa se nekoná.