Prásk. Zatmělo se mi před očima. A pak už jsem to nezvládla a
rozbrečela se jako dítě.
Nikdy se nestalo, že by se u Kuby
projevovala agresivita. Bylo mi řečeno, že to nebývá jen autismem, ale taky,
pokud se má agrese vyskytnout, mnohdy souvisí s nižším intelektem. Ten náš
syn do vínku naštěstí nedostal, a přesto mívám strach. Protože autismus může
být naprosto příšerný právě v tom, že nikdy nevíte, co přijde dál a nikdy
si nemůžete být ničím jisti.
Možná je to jen dnes, možná jsou
to jen ty svátky. Příliš mnoho povolených dnů, mimo režim, s menšími možnostmi
z naší strany sledovat pravidla, být důslední… A pak to milující, leč rozmazlující
rodinné okolí. Afekty se projevují častěji než dřív, Jakub vyšiluje i kvůli
maličkostem. Jeho urážení a vztekání má dokonce dospělácký projev – odchází a
tříská za sebou dveřmi v místnosti, kam odchází trucovat. Ze začátku mi to
přišlo spíš komické. Teď spíš jen čekám, že to přejde. Přejde?
Jedna z novoročních návštěv
probíhala dnes poměrně dobře. Ale ke konci si náš syn usmyslel, že ještě nechce
domů, že si tam začal právě báječně hrát. A my rodičové jsme zaveleli k odchodu.
Přišel šílený vztek. Jekot, protesty, afekt jak vyšitý. Vzali jsme ho na záchod,
ať to před odjezdem zkusí a venku se mu nechce. Kroutil se, rozčiloval a zrovna
když jsem si říkala, že ho dokážu posadit, oběma dlaněma mi dal prudce do očí
takovou ránu, že jsem se v mžiku rozbrečela. Bolelo to samozřejmě
snesitelně, ale když dostanete takovou bombu od svého dítěte, kterému je s bídou
pět, a které, bohužel nutno uznat, za toto nemůže a nerozezná, co je vhodné, co
bolí, proč se něco nedělá… tudíž jste celkem bezmocní… Najednou se to na vás
sesype. Na autismu těžko vidíte něco dobrého, jen to zkrátka nenávidíte.
A tak jsem brečela. A Kubovi to
bylo jedno, prostě „vysvobozeně“ utekl. Úplně mě to paralyzovalo. Zbytek večera
probíhal v několika dalších fázích amoku, ve kterém jsem schytala i jednu
další facku. Teď ho můj muž, prozatím marně, uspává.
Ne, dnes nevidím na autismu ani
pramálo dobrého. A už vůbec nevím, jak dál. A přece budu muset dál. Já i můj
muž. Tak to prostě máme.
Žádné komentáře:
Okomentovat