Život s autistickým synem je
plný drobných úspěchů a radostí. Když se daří. Když jsou dobrá období. Je to
prožívání momentálních vzestupů bez ohledu na nejistou budoucnost. Dnes se taky
něco podařilo. Že to se mnou málem seklo, je druhá věc.
Ti, co nás vnímají jako
hyperprotektivní rodiče, snad konečně pochopí, proč děláme, co děláme. Dnes mi
Kubík utekl. Běžel jako vždy ke vchodu našeho domu. Dělá to denně. Nevím, co ho
dnes popadlo běžet dál a to rovnou k hlavní cestě. Neměla jsem šanci ho
dohnat. Je velmi rychlý a měl náskok. Bral to jako legraci, celou cestu se
smál. Ještě teď mě mrazí. Je naprosto neuvěřitelné a skvělé, že na samotném
konci chodníku se opravdu zastavil. Doběhla jsem ho, dala mu pár výchovných na
zadek, z čehož si jaksi nic nedělal a na mé důrazné věty, že toto se
nesmí, že ho přejede auto, se na mě usmál a řekl ANO.
Poslala jsem ho na hřiště a šla
pomalu za ním. Dlouho jsem dýchala jak po maratonu. S roztřesenou dušičkou.
Chci věřit, že to nebyla náhoda. Že se něco naučil. Že ví, že na cestě je
nebezpečno. Že zastavil záměrně, vědomě. Protože pokud ano, překročili jsme
dnes jeden z mnoha rubikonů:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat