Kolem autismu panují mraky mýtů.
Setkávám se s nimi čas od času. Dříve jsem je vehementně a poctivě
vysvětlovala a vyvracela, dnes už jen řeknu, že je to mýtus, co má do pravdy
daleko. Tak třeba včera jsem opět vysvětlovala, že autistické děti se rády
mazlí a nemívají problém s doteky. Ano, jsou tací, kteří jsou
hypersenzitivní a vážně to nesnesou. Velká většina ale tulení potřebuje, jen
třeba ne ve chvíli, kdy byste to čekali, nebo intenzita či délka takového
potulení neodpovídá tomu, co obvykle chtějí a potřebují běžné děti.
Já sama jsem se o autismu dlouho „učila“.
Rozeznám mýty a pravdu, mám tu problematiku až moc nastudovanou a odžitou.
Dlouho jsem ovšem žila ve velkém omylu, kterým jsem se uklidňovala. A sice, že
autistické děti mívají zdravé sourozence. Mívají. Ale strašně často se stane,
že sourozenci přichází na svět s podobným handicapem. Riziko je vyčísleno
na až 20% pravděpodobnosti obdobného problému u dalšího dítěte. Hrozivé číslo.
Takové, které i nás drží v šachu, a díky kterému, mimo jiné, nemáme téma „další
dítě“ rozhodnuté a uzavřené.
Dnes jsem potkala jednu známou,
maminku autíka z Kubíkovy školky. Už dříve měla pochybnosti o mladším
synovi, jestli nebude mít stejné potíže. Nezdálo se jí. Cosi. Cosi na jeho
vývoji, jeho projevech, prostě měla strach. Dlouho jsem se s ní neviděla.
Až dnes. A dnes mi řekla, že už mají jeho diagnózu od psychologa. Taky
autismus.
Byla unavená a bez své obvyklé
jiskry, když mi to říkala. Nevím, jakým klíčem, a kdo a co rozhoduje naše
osudy. Vím jen, že to takové rodiny mají strašně náročné. Autistické dítě krát
dva je opravdu vysilující. Už jen třeba proto, že není autík jako autík. Jeden
může být hyperaktivní třeštidlo s třepotavými pohyby a rituály, jiný může
být agresivním a neklidným dítkem schovaným za ten nejsladší kukuč. Potkala
jsem mimochodem oba typy. A na každého musíte jinak. Jak, to zjišťujete za
pochodu. Přicházíte si na to složitě a zdlouhavě. Takže ani to, že jednoho syna
už zdárně vede k alespoň relativní samostatnosti a dobré výchově,
nezaručí, že to bude umět i s tím mladším.
Udělalo se mi z toho strašně
smutno. Za ni, že ztratila tu naději, že to tak u mladšího syna nebude. Za
sebe, že mě opouští odvaha mít druhé dítě. Za všechny auti-rodiče na světě, že
v sobě nosí strachy, jaké si řada jiných rodičů absolutně nedokáže
představit. A za ty děti samy, protože ty to mají prostě zatraceně těžké.
Žádné komentáře:
Okomentovat