Leden je ve znamení dumání nad
integrací. K tématu se přidal i náš prezident, ovšem jak, se mi nechce ani
komentovat. Řekněme, že naše názory se liší. Jsou na galaxie vzdálené.
A taky je to měsíc lékařského
kolečka. Po čase návštěva u psychologa, psychiatra, očního lékaře. Přidávám i
zubaře v únoru, snad je to čirý masochismus, ale aspoň budeme mít na
chvilku klid.
Vždycky jsem „trpěla“ prakticky
bezmezným respektem k lékařům, jejich autoritu jsem vnímala velmi silně.
Až několik silných zážitků po narození syna mě z toho docela vyléčilo. I
lékaři jsou jen lidé a můžou být omylní. A člověk by jim i lecjaké omyly
odpustil, pokud by s pacientem uměli správně komunikovat. Což drtivá
většina neumí. Ale to není téma, které mi leží v hlavě.
Zpět tedy k autoritě lékařů.
Včerejší návštěva dětského psychiatra ve mně vyvolala nové pocity. Na počátku
naší cesty, při určování diagnózy a seznamování s problematikou autismu
jsem měla neodbytný dojem, že bez lékařů to takzvaně „nedáme“. Nevěřila jsem
si, že bych jednou mohla být schopna sama odhadnout, co je pro Kubu nejlepší,
kdy na něj tlačit a kdy ho nechat být. Jaké terapie zvolit, co očekávat. Kde
čerpat. Všechno to bylo velmi nové a já jsem moc chtěla mít kvalitní odborníky
kolem nás. Měli jsme docela štěstí a opravdu jsme se obklopili zdatnými
specialisty. V některých případech si snad můžeme říct, že těmi z nejlepších.
A přesto jsem včera získala
dojem, že lékaři jsou teď nanic. Že mi to nic nedává. Že jen čerpají informace
z nás a společně s nimi jaksi sumarizují dojem ze syna, z čehož zpravidla
vyplývá aktuální lékařská zpráva. Dá se říct, že pokrok zaznamenaný s odstupem
roku od poslední návštěvy byl uznán a snad i oceněn. Na druhou stranu jsme si
vyslechli i to, že budeme rádi, když bude Kuba v dospělosti plně
sebeobslužný. Že v podstatě má středně těžké mentální postižení (!!). Že
budeme asi řešit úpravu způsobilosti k právním úkonům. Projev našeho
psychiatra byl standardní – syrový. Mám to určitě raději než růžové brýle, a
přesto to bylo moc. Ale hlavně. Uvědomila jsem si, že synka stejně prakticky
nezná. Zná moře lékařských zpráv a během našich návštěv ho jen po očku
pozoroval. Nijak zvlášť nenavázali kontakt a už vůbec s ním nepracoval
jako třeba psychologové. A tak to všechno beru s rezervou a nehroutím se.
Zároveň ale necítím oporu a už vůbec tuto ordinaci nevnímám jako možné
poradenské místo. Snad jen pro případ nutné medikace, což, jak silně doufáme,
nenastane.
Psychiatr něco říká, psycholog
něco říká, neurolog taky. Každý se vyjadřuje a hodnotí, ale já jaksi necítím
přínos. Cestu mi nikdo z nich neukáže, najít si a prošlapat si ji musíme s mužem
sami.
Slýcháme výsledky EEG a zhodnocení úrovně ADHD, ale žádné konkrétní rady
nepřicházejí. Jsme s Kubou bedlivě sledovaní a je to určitě v pořádku.
Ale stále více mě to unavuje a nebaví. A zpravidla je to velká zátěž. Pro Kubu,
tudíž i pro nás. A výsledky se motají tak nějak v kruhu už od první
diagnózy ve dvou letech.
Už mě to nebaví řešit. Nebaví mě
to hodnotit. Baví mě vymýšlet úkoly pro syna. Baví mě zpívat si s ním,
říkat si říkanky, skládat puzzle a trénovat logopedická cvičení. Baví mě hrát
si s ním, baví mě společné vaření. Baví mě prostě jít tou těžce hledanou
cestou.
Ale nebaví mě odpovídat na tolik
dotazů. Tlačit Kubu k výkonům u lékařů, řešit logicky nastalé krizové
situace tamtéž. A myslím, že ani Kubu už to nebaví. Už by to chtělo více žít a
radovat se a méně diagnostikovat a analyzovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat