Tak jsem nějak ten nedělní večer
trávila žehlením. Nebere to konce. Ale nevadí mi to. Nikdy mi to nevadilo.
Poslouchám u toho hudbu a přemýšlím. A zjišťuju, že mi hlavou proudí spousta
věcí, které mají společného jmenovatele – čas.
Nemocný blízký člověk mi
připomíná, jak je čas nemilosrdný. Jak krájí ten zbytek společných zážitků na
menší a menší kousky. Je mi z toho přetěžko.
Výchova syna je stále náročnější.
Dalo by se říct, že jsme se zdravě naštvali a dva dny zpět se do toho obuli s naprosto
novou intenzitou a důsledností. Větší než dřív. Odměnou je nám řada afektů,
které musíme přežít, než to naše mládě pochopí, že pravidla opravdu určujeme my
a že nemá příliš smysl rebelovat. A že bude muset makat. Konečně předvést
všechno to, na co stoprocentně má. A co kolikrát předvádí jinde, jen ne doma. A
ten čas věnovaný přemýšlení o tomto je rozsáhlý. A pořád toho není dost. A
přemýšlím, jestli to chvilku někdy nechat být...a nežít třeba víc pro sebe? Pro
muže? Pro nás? Co představuje větší riziko? Ohrožujeme pak správnou výchovu,
správnou nápravu autismů a lepší budoucnost? Nebo víc pak ohrožujeme svůj
vzájemný vztah, svou sílu zvládat to všechno, své VLASTNÍ pocity štěstí a uvolnění?
Co je důležitější a kdy? Kéž by byl někdo, kdo by mi poradil, ale jistojistě
vím, že není. Žijete-li nějakým způsobem s autismem, je jen minimum lidí,
kteří vám jsou opravdu schopni poradit. A to ještě jen v něčem.
Čas trávím už i v práci. A jsem
za to ráda. Koneckonců někdy se poctivě připravuju i po večerech. A pak si
říkám, je to tak dobře? Nebo jak s tím časem naložit? Relaxovat s vědomím,
že řada restů se jen prodlužuje? Nebo pracovat s vědomím, že padám na ústa
fyzickou i psychickou únavou?
Čas počítám na dny dovolené,
náhradního volna a návštěvy lékařů, tak, aby mi to prostě „vyšlo“. (Mimochodem
už teď vím, že mi to letos nevychází. A to mě střídavě vrhá do pocitů
zoufalství.)
Čas každého je natolik vyplněný
povinnostmi, že na radosti zbývá málo času. Nebo je potřeba si je dělat z maličkostí.
Umím to? Začínám dost pochybovat.
S časem prostě strašlivě
bojuju. Nutí mě vybírat si priority i tam, kde chci obojí a ne jen jedno. Asi
bych chtěla umět být bohémem. Ovšem nic mi není vzdálenější než tohle:-(
A teď končím. Jelikož je ČAS JÍT
SPÁT, ať zítra svým zjevem nevylekám děti v práci:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat