Zažíváme intenzivní období. Já se
školím v nové práci, mému muži dovolená taky skončila a Kuba je většinu
dne s naší chůvou. A už více než týden překonává doslova sám sebe. A dělá
nám obrovskou radost.
Opakování slabik před dovolenou
byl začátek. Opakování pokračuje, někdy víc, někdy míň, to jak se mu zrovna
chce. A asi tak uprostřed našich prázdninových cest po nás najednou opakoval „ahoj“.
Znělo to spíš jako ááá-uej, ale byla to regulérní imitace slova, tak jak mu to
nejlíp šlo. Začalo ho to bavit. Zkoušel občas i jiná slova, vždy dělená opatrně
na slabiky. Netrvalo dlouho a slyšeli jsme máá-uej, to když opakoval jméno svého nevlastního bráchy Matěje.
A uprostřed dovolené jsem
telefonovala s mými rodiči, ukázala mu na displeji, že mluvím právě s nimi,
a říkám mu, pozdrav babičku…a on do toho telefonu ááá-oj… A dnes přichází nebo
odchází návštěva a my říkáme, rozluč se, a on začne mávat a povídá aoj, krásně,
téměř dokonale…
Pořád si pamatuju ty pocity… jako
bych tomu po těch letech pořád nevěřila… a strašně se pořád bojím, že to zmizí.
A zároveň se ho snažím motivovat dál. Jenže člověk ho nemůže přetížit. Tak si
dávám pozor a doufám, že to bude pokračovat. Začínám nemít ráda tu jeho
obrázkovou komunikační knihu. Už ji nechci. Je tlustá a těžká a jeho nebaví v ní
hledat, začíná ho to obtěžovat… tak doufám, že ho to donutí, vyburcuje... Je to
hodně zlomové období.
A taky hodně šťastné. Máme
starosti. Jako každý. A není jich málo. Ale máme velké radosti. Radosti z toho,
jak náš statečný hendikepovaný syn bourá své hranice a dohání ty propasti mezi
sebou a svými vrstevníky. Je k nám velmi vřelý a kontaktní. Hodně využívá
oční kontakt. A někdy takový oční kontakt trvá třeba 10 vteřin, což je úplná a
nádherná věčnost…
A třeba včera. Měla bych si na to
asi dát panáka, protože mě stále mrazí, když si na to vzpomenu. Kubík vzorně
pozdravil přicházející návštěvu, chvilku s námi pobyl a pak si odešel
hrát. Jelikož pak nastalo ticho, šla jsem se podívat, kde se rýsuje průšvih…
A náš chlapeček klečí na zemi,
před sebou vyskládanou dřevěnou abecedu v řadě od A do N, pouze s dvěma
chybami, a skládá dál. A jede bezchybně až do Z. Ne, teď si nemyslete, že máme
geniální nebo nadměrně nadané dítko. Ne, všichni autisti nejsou jako Rain Man a
jestli mi to ještě někdy někdo naznačí, asi ho praštím. Faktem ale zůstává, že
netuším, kde to viděl. Někde musel, ne, že ne (je teda autista, ale s abecedou
se skutečně nenarodil…). Pravděpodobně na některé ze svých oblíbených animací
na youtube. Ale že si to tak zapsal do paměti a tak úžasně složil, to mi ještě
pořád hlava nebere.
Jsme na něj opravdu pyšní. Říkali
nám „Budete si užívat každý, i ten nejmenší, pokrok.“ A užíváme si to. A je to
to nejlepší, co jsem kdy zažila. Čert vem ostatní starosti:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat