Je teplá noc. Sedím a
rekapituluju uplynulou dovolenou. Pocity jsou vesměs pozitivní, zároveň jsem z toho
všeho ale docela vyčerpaná. Jaké to teda vlastně bylo…?
V přípravách na dovolenou mi
hlavou běhalo a vířilo několik obav. Ty obavy by se dalo rozdělit na několik
oblastí, na témata, která neustále a znovu řešíme. Tak třeba JÍDLO. Velká to
oblast. A dalo by se říct, velká odvaha jet někam, kde netušíme, jak vaří, kde
se dá dobře najíst mimo hotel a jak bude schopen náš chlapeček podstupovat
opakovanou socializaci mezi ostatními hosty hotelu, restaurace, bufetu, prostě
kdekoliv u jídla… Myslívala jsem si, že mám vyhráno, když Kubík spokojeně jídával
celý rok ve školce nejrůznější obědy. A polévky nevyjímaje. Jenže jsou dva
světy. Školka a doma. A doma se experimentovat nechce. Takže rejstřík je
jednoznačně užší doma a z polévek malý generál bere na milost vlastně
většinou ty červené. Frankfurtskou, zelnou… (fixace na červená jídla začíná být
zřejmá ve všech oblastech). Ale zpět k dovolené, ať to nezakecám…
Obstál výborně. Až mě překvapil,
je z něj docela jedlík! Zpáteční cestu domů vlastně celou projedl. Snad
větší strach než z toho, zda bude jíst a co, jsem měla z toho, zda
usedí u stolu. Díkybohu ovšem za technologie. Takový iPad s funkčním připojením
na wifi, a tím pádem na pohádky na youtube, to je zázrak! Méně jednoduché je
ztlumit mu u videí hlasitost, ale stali jsme se otrlými. Prostě mu v rámci
zachování duševního zdraví dopřejeme a okolí se prostě nezblázní. Zvlášť u
specifického šumu u snídaně nebo večeře. Po opatrných začátcích na prvních
bufetových snídaních, kdy jsme byli šťastní za snězený rohlík s marmeládou
a džus, jsme se dostali dokonce k variacím chutí. Tady je potřeba zmínit,
že ne každý rohlík obstojí. Nesmí být moc drolivý, ani příliš křupavý, musí být
prostě tak akorát. Není pečivo jako pečivo, že.
Ale k těm variacím. Ke konci
pobytu na hotelu už náš autík začínal snídani trochou jogurtu, po které
následoval rohlík se šunkou, završený zobáním čerstvé zeleniny a popíjením
čistého džusu. V poslední den se už úplně vyladil – se šunkou i jogurtem
nás poslal úspěšně do háje, diktátorsky ukázal na mé minipárečky a do konce
snídaně se už věnoval jen jim. A čerstvé zelenině. A džusu. Díky kterému se mu
teď doma namíchaný sirup s vodou zdá jako velmi málo zajímavý. Ovšem děly
se i zázraky, jako když v čiré žízni vypil čistou vodu, snad půl skleničky
– cokoliv, co je u vody více než doušek, je úspěch!! U obědů se nechával
úspěšně oslňovat mnoha druhy těstovin a jednou prostě s námi obědval po
studenu – bagetu z automatu – a že mu to jelo! Na to, že šlo o naprostou
inovaci, dělal, jakoby to jedl denně. Vtipné bylo, když jsem mu z opatrnosti
vytahovala vlákna pórku z obavy, aby to moc neštípalo a tím pádem
strávníka neodradilo od další konzumace. Podíval se, co dělám, vzal si odložený
pórek do pusy a jel dál. Musela jsem se tomu našemu suverénovi smát. Stejně tak
suverénně přijal teplé večeře, byť na ně není absolutně zvyklý, a neměl problém
ládovat se v sedm večer svíčkovou:-)
A tak náš autík jedl. A jedl
hodně. Vzhledem k tomu, že na počátku všech výletů vzal konečně na milost
svůj batůžek, všechno snědl vždy poměrně rychle. Záhy totiž pochopil, že
batůžek je na svačinky, pitíčka a třeba jednu malou hračku. Takže si své
zavazadlo hlídal a nakukoval, co je v něm. Když už nic nebylo,
nekompromisně prohlížel náš batoh, popřípadě kabelku, kapsy…
Nejkomičtější obrázky zůstávají
ale ve vzpomínkách na raut na rodinné oslavě. Náš vodomil se ve vedru
rochnil v bazénku, ale jako zvědavec snadno zjistil, že na mísách na stole
jsou i mraky šunky a salámků. Škoda, že to někdo netočil nebo nefotil…představte
si malého naháče, jak číhá pár kroků od rautu, poté se osměluje, vystupuje z vody,
po trávě ťapká a nepozorovaně se protahuje mezi dospělými, aby z rautu nabral
plnou hrst šunky a jako s kořistí s ní raketovou rychlostí zahučel
zpátky do vody…
Říká se, že jedním z nejvíc traumatizujících
zkušeností matky je to, když nemůže nakrmit své dítě. Od nemožnosti kojení po
odmítání běžného jídla. Tohle podepíšu. Tři roky jsme se s Kubou prali.
Před nástupem do školky byl pro mě oběd nejobávanější částí dne. Na ten stres,
co to provázel, chci zapomenout. Takže když se situace po třech letech konečně
otočí, je to velká radost. A velká úleva. Tuším, že Kubík v sobě překonal
nějakou bariéru, nějaký strach z neznámého, než začal víc a různě jíst.
Takže za ty pokroky jsem šťastná. A dokazuje mi to, jak silný dokáže být. A to
je nakonec slušný doping i pro mě.
O dalších obavách a jejich
(ne)naplnění na dovolené zase příště…
Žádné komentáře:
Okomentovat