ÚRAZ

Úrazy. Příšerné chvilky pro děti a ještě příšernější pro rodiče. Zas máme jeden za sebou. Teď mě napadá, že přesnější název by byl mini úraz, ale optikou malého autistického chlapečka to tentokrát byl spíš úraz pořádný.

Asi to každý zná. Stojíte vedle dítka, ono je v naprosto bezpečné situaci a najednou se stane průšvih. Stačí vteřina. Já vlastně ani nevím, jak se to včera stalo. Stojím bokem ke Kubovi, tak půl metru od něj, on stojí u stolu a přebírá si kartičky barev, co se právě učíme, a najednou rána jak z děla. Kuba leží na zemi a jak tak zvedne hlavu, vidím, že ji má plnou krve. Tak jsem zkusila zuby, ty držely. Bylo mi jasné, že se kousnul vevnitř, ale to je tak všechno, co jsem mohla vytušit. Nahlédnout do pusy si jen tak nedá, zvlášť když ho to bolí. A tak plakal a plakal a já jen přemýšlela...proboha jak to dokázal? Není to ale důležité, snad klouzal v ponožkách po podlaze, blbnul, nevím…

Paralelně jsem přemýšlela co s tím. Ne že by se dalo dělat moc. Po nějaké chvilce marného utěšování jsem to zkusila s pohádkou. Sice ještě kňoural, ale aspoň přestal tak šíleně srdceryvně plakat. Dokonce se nechal přemluvit k jogurtu. Nehoda se samozřejmě stala před snídaní. A tak snědl jogurt a neštěstí se zdálo být menší. Užil si menší výlet autobusem, nenechal se ani rozhodit tím, že byl doslova NARVANÝ. Můžem být rádi, že ve chvíli, kdy přistoupilo asi čtyřicet studentů, jsme seděli. Byl klidný a pohodový a já si říkala, že to bude lepší.

Pak jsem chlapečka předala svému muži a opět se šla školit. Po školení mě čekalo naprosto protivné dítě a vystresovaný manžel. Nálada se totiž zraněním mravně zhoršila a Kubík kňoural a vyšiloval celý zbytek dne. Není se co divit. K večeru jsme se mu konečně byli schopni podívat se do pusy. Lépe řečeno přeprali jsme ho. A docela se zděsili. Rána vevnitř byla velká, ret byl trojnásobný a nebyli jsme si jistí, jestli to nehnisá. A tak jsme radši jeli na pohotovost, ať mu to aspoň vyčistí.

Připraveni vyslechnout kárání, proč probůh jdeme až teď, jsme se dozvonili na ORL pohotovost. Kubík se velmi dobýval do ambulance, moc tam chtěl, což je docela nepochopitelné vzhledem k tomu, že ve stejné místnosti už jsme před dvěma lety jeden úraz řešili. Výjimečně si to asi nepamatoval. V místnosti se mu líbilo, dokud nezačalo vyšetření. Jen podívat se je velký úkol. Měli jsme ale štěstí. Myslím, že každý auti-rodič je přešťastný, když narazí na chápavého lékaře, jehož denním chlebem nebývá péče o autistu, snášení té extrémní hysterie a kopání a řevu a vůbec hodně těžké podmínky k práci. My na takového včera narazili a byl skvělý. Ránu vyčistil a náš hrdina (snad díky citlivému přístupu) byl těsně po akci ochoten ještě vyčkat na zprávu a mezitím nám vzorně ukazovat na obrázky, když jsme mu dávali otázky „Kde je..?“

Šla jsem spát s migrénou, ale zklidněná. Ráno pacient vyspával do osmi a do devíti se ještě poctivě válel. Byl ale naprosto apatický, což mě docela děsilo. Žádný úsměv, žádné pokusy o slova, o komunikaci. Trvalo to nemožně dlouho, snad do desíti, kdy se nakonec probral, opatrně snědl jogurt a pak si začal normálně hrát, povídat, zpívat. Ty dvě hodiny ráno jsem ale byla na mrtvici. A hodně nejistá, jestli je všechno v pořádku. Třeba taky proto, že se nás včera doktor ptal, jestli Kuba není nějak spavý… Definitivně jsem se uklidnila s prvním úsměvem, první lumpárnou, snězenou svačinou a doslova zhltnutím oběda – tam se ale není co divit, po včerejším hladovění.

Jo, člověk si říká, ať už to dítě tak nedivočí, tak nerámusí, tak netříská se vším… A pak se mu něco stane a vy toužíte, ať se k tomu lumpačení vrátí… a nesnesete ho apatického… A všechny ostatní starosti se zdají tak nicotné.

Tak to by bylo. Zas jedna výpověď unavené, ale šťastné mámy, jejíž dítko je zase v pořádku, jen s malým šrámem na kráse:-)

hrdina dne