Začal poslední den prázdnin. Po
dlouhých čtyřech a půl letech mi končí jedno období. Období permanentní péče o
syna, kdy s výjimkou posledních školního roku a první docházky do školky
jsem s ním byla od rána do večera. Zřejmě pro všechny možné myšlenky jsem
se vzbudila brzy a měla silnou potřebu srovnat si spoustu pocitů v hlavě,
třeba je napsat a doufat, že pak to bude jasnější.
Jsem docela unavená, tak nějak
chronicky, ale stěžovat si nechci. Unavená je každá máma. Asi nejtěžší rok
přišel mezi Kubíkovými 2. a 3. narozeninami, kdy začal boj s diagnózou a
hromada nekonečné práce. Zdá se to být všechno šíleně dávno. Dávno, co se
narodil, dávno, kdy nás bolel žaludek z toho, jak zvláštně je náš syn jiný,
dávno, co jsme se začali v tématu „autismus“ vzdělávat a pracovat na
potlačení jeho rysů u chlapečka. Pomalu to přinášelo úspěchy, i z těch nejmenších
měl člověk radost rovnající se pocitu čerstvého maturanta. Ty pocity se
mimochodem vůbec nemění, ba naopak jsou silnější, protože velmi dobře víme, že
čím starší Kuba je, tím je to pro něj těžší. Už dávno si uvědomuje svoje JÁ a
jako správný beran nedělá věci, které nechce. Někdy mi připadá, že právě tohle
pro nás bývá ta nejtěžší překážka. Už jsem to tu uváděla – pokud se pro něco
nerozhodne sám, neudělá to. Pokud sám nechce. Tedy pokud se nerozhodne zbořit
své autistické bariéry, komunikovat s okolím, sdílet, překonat sám sebe. A
proto je to pro něj stále těžší. Mety jsou vyšší, překročit SVŮJ pohled na svět
a SVŮJ způsob existence je náročnější. Ale jde to, pokroky stále přichází. Chce
k nám, chce do našeho světa a hrozně bojuje, aby to uměl. A právě proto je
ta radost z úspěchu stále větší.
Bylo období, kdy jsem se pomalu
obden hroutila. Časem jsem se jaksi srovnala. Musela jsem. Teď takové propady
taky mívám, ale spíš jen zřídka. Poslední byl ale včera. Všechno to na mě
padlo. Už jsem nechtěla autismus. Nechtěla jsem se už trápit uspáváním dítka, které
spát nechce a nedá se mu vysvětlit, že nemá skákat po posteli, jančit ani kopat
okolo. Nechtěla jsem se už bát jít ven mezi lidi a čelit krizovým situacím.
Nechtěla jsem už být nervózní ze zalidněných hřišť a mít strach z toho, že
budu Kubu muset servat z cizího odrážedla. Že bude dětem brát věci a po
mém zásahu ztropí parádní afekt. Už jsem nechtěla bojovat s tím, že
nemůžeme leccos podniknout, protože to s Kubíkem NEJDE. Smutek z toho,
že tohle všechno se zatím změnit nedá, ve mně zůstal. Jako terapie ale
zafungoval malý autík sám. Když se na mě pak usmál, když nám ukazoval celé spektrum
barev, jejichž názvům rozumí už i jen verbálně (!). Když s námi na hřišti
válel regulérní fotbal. Když byl s námi, protože chtěl.
Začíná nové období. Zítra
nastupuje do školky, já do práce. Skončily poslední opravdu volné a společné prázdniny.
Přes všechnu dřinu a nervy je mi to líto. Ale zároveň se strašně těším na
změnu. Jsem zvědavá, jak obstojím. Zvládnu novou práci, v novém oboru? Jsem
zvědavá, co bude dál s Kubíkem. Opravdu se rozmluví? Nebo zůstane jen u
svého AOJ?
Chci být optimista. A tak se
těším na všechno dobré. Už kdysi hrozně dávno jsme si s mým mužem řekli,
že SPOLU zvládneme všechno. To bylo ještě dávno před Kubíkem. Stále to platí. A
budu se opakovat, ale on je mi velkou oporou ve všem, čím procházím, čím
procházíme společně, ve všem, co přichází. Někdy se mu to nevrací. Bývám někdy protivná,
unavená a nemám na něj čas. Brblám nad výrobou úkolků pro Kubu a povídám mu, co
příšerného jsem díky autismu zažila. Jakoby mu všechny ty věci nešly hlavou
taky a netrápily ho úplně stejně. A přesto je tu stále pro mě. DÍKY!
Žádné komentáře:
Okomentovat