Procházky s Kubou bývají
docela adrenalin. Většinou si oba zaběháme, já teda nedobrovolně, jak chytám
utíkající dítě. Pořád se snažím ho nějak naučit a gesty vysvětlit, že utíkat mi
nesmí. Měl na to i piktogram, ale očividně nic nezabírá. Prostě CHCE běžet, tak
běží. Člověk by se až rozněžnil, když vidí, jak se chlapeček při běhu otáčí,
směje se jako sluníčko a očima laškuje, jako že to je prima hra. Jenže je mu
pomalu čtyři a půl a je fakt rychlý. Takže zbývá nechat něhu stranou a makat,
ať ho chytím ještě na chodníku.
Po dvou dnech vytrvalého deště
vysvitlo sluníčko a bylo vážně krásně. V podvečer jsme si vyrazili spolu
na procházku, aby se mu líp usínalo. Začalo to skoro hned u domu. Začal zase
sprintovat. Hned na poprvé ho ale zastavilo něco jiného než uřícená máma.
Pejsek. Takový malý ratlík s šátkem u krku. Kubík kolem něj tancoval a
hrozně se smál. První úkol pro mě bylo přimět ho jít dál, protože hodlal
následovat pejska, který šel samozřejmě úplně jiným směrem. S menším afektem
jsme se hnuli dál.
Přišli jsme do parku a potkali
stařenku s pejskem. Pejsek byl velmi přátelský a Kuba taky. Paní se
rozpovídala, že by ji její Sisinka vyměnila kdykoliv, když potká někoho
sympatického, což teda Kubík zrovna byl. Laškoval s ní, dokonce i
neobratně pohladil, dá-li se to tak nazvat, a opět ji nehodlal opustit. Stará
paní ovšem rozhodně už jít chtěla, tak jsem ho opět jaksi přeprala a šli jsme.
Dalších patnáct minut jsme strávili
pod vypnutou fontánou, do jejíhož kanálu se snažil chlapeček dostat každý
klacek, každou šišku i lísteček. Byla jsem tam jak obranář, aby to neucpal. Když
jsme se dostali zase kousek dál, narazili jsme na další psy. Dvě starší
kamarádky venčily své mazlíky a to bylo něco pro Kubu. A pro psy. Mohli se z něj
zbláznit. Trdlovali u něj a on byl spokojený. Odvážně k nim dřepnul a pak
zase cukal, když se k němu chtěli víc přiblížit. Obě kamarádky svorně
tvrdily, že mu nic neudělají, že mají rádi děti. Paní byly opravdu příjemné a
vstřícné. Jedna měla trochu vizáž čarodějnice, chybělo jí dost zubů a měla jsem
pocit, že z ní táhne alkohol, ale co, měla milého pejska a byla na Kubu
hodná. Tak co by člověk nevydržel, že. Za chvilku se s tou druhou loučila
a já byla ráda. Vypukl afekt a Kubík je nechtěl nechat jít. Zatímco jsem ho
uklidňovala a vysvětlovala mu, že pejsek už musí domů, její kamarádka se dala
naším směrem a začala si se mnou povídat. Kuba přesměroval pozornost na jejího
psa a zas byl spokojený. Měla jsem obavy, že ho zašlápne, jak jančil, a ona
zhodnotila, že on není divoké dítě a že ona má tři dcery a pět vnoučat a jedno
je postižené. Tak jsem jí pověděla, že Kuba je autista a paní se rozjela. Měla
pocit, že mi to vysvětlí, jak to teda je a jak je to náročné a že to mají ty
mámy těžké a tak. S trochu skřípějícíma zubama jsem ten monolog
poslouchala a připomínala si, že to určitě MYSLÍ DOBŘE. Taky jsem byla ráda, že
se Kubík venku baví.
Kuba se mezitím vtipně snažil
krmit chudáka jedenáctiletého psa listy, strkal mu je před čumák a významně u
toho mlaskal, snad aby zvíře pochopilo, co s tím má dělat:-) Pak někde
našel klacek a začala pravá canisterapie. Paní Kubíka povzbudila, aby pejskovi
(taky Kubovi, mimochodem) házel. Kuba se rozmáchnul a druhý Kuba rozběhal své
staré nohy. Jenže pes pak nechtěl pustit klacek z tlamy. Chlapeček se s tím
nemazlil a šel mu klacek normálně vzít rovnou ze zubů. Nato se paní lekla, že
pes je starý a má bolavé zuby a šla mu pomoct. A tak jeden házel klacek a druhý
ho nosil v zubech a trochu se o něj prali. Já mezitím poslouchala moudré
rady, při kterých mi došlo, že ten alkohol nešel cítit z její kamarádky. Navíc
moudré rady začaly i působit v tom smyslu, že nemám být tak důsledná, když
chci prckovi utřít nudli u nosu. Pomalu jsem uvažovala o úprku. Když Kuba začal
klackem čechrat druhému Kubovi ocas a trochu ho zlobit, řekla jsem si, že
stačilo. Vysloužila jsem si afekt a dítě pro jistotu musela odnést v náručí.
Domů jsme to brali střídavě
sprintem, stačili se ještě zamazat od písku a přinést pejskův klacek až domů do
bytu. Bylo to ale fajn. Potěšila mě jeho náklonnost ke zvířátkům, menší ostych
a vůbec kontaktnost. Navíc se s paní a pejskem i přes slzy vzorně
rozloučil a řekl to své sladké AOJ. Opravdu nám chlapeček dělá pokroky:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat