O ŠTĚSTÍ

Včera jsem potkala kamaráda a ten prohlásil něco, co jsem dlouho u nikoho neslyšela. Řekl, že je šťastný. Ne šťastný proto, že se mu něco povedlo. Nebo proto, že se vyhnul něčemu nepříjemnému. Slovo šťastný označovalo jeho momentální životní období. JSEM ŠŤASTNÝ řečeno bez ale, bez výjimek.

Rozumím tomu, proč je šťastný, ale přesto vím, že mu leccos schází a že nemá všechno v životě jednoduché a snadné. Ve srovnání s tím jsem mluvila se známou, která se vrátila z dlouhé a fascinující dovolené. Na můj dotaz „Jak bylo?“ v podstatě mluvila jen o vyčerpání, náročném cestování, negativech. Ani trochu se u toho neusmívala. 

Lidi jsou různí. Někdo cítí štěstí i přes všechny možné překážky, kterými se ale nedá zviklat a otrávit, druhý po životním zážitku neprojeví ani trochu radosti. 

A co já, říkám si. Jsem šťastná? I mně se můj život přes všechny překážky líbí. A přesto nedokážu říct něco tak jednoznačného jako JSEM ŠŤASTNÁ. Štěstí u mě spočívá ve spoustě hezkých chvil. A někdy je těch chvil tolik, že jejich linka vlastně tvoří celý den a ten den je pak neuvěřitelný. A jindy se nestane žádná a pak zas aspoň jedna a to je hrozně fajn.  Naučila jsem se je vnímat a vážit si jich. 

Pak jsou ale otázky, na které odpovědi bohužel nemám. 

Co vlastně Kubík, je šťastný? Líbí se mu jeho život s námi? Jeho dětství, to období, které má být nejkrásnější? Má v něm dost hezkých chvilek? Někdy bych si troufla myslet, že je to přece jasné, jindy absolutně tápu. Moc bych chtěla nahlédnout do jeho mysli, chtěla bych víc než jen hádat a dedukovat. Chtěla bych rozumět a povídat si o tom s ním. 

A když takhle dumám a tohle píšu, říkám si, proč zrovna ti lidé, kteří by potřebovali, tohle všechno nečtou. Ti, kteří Kubův problém nepovažují za hendikep, ti, podle kterých je přece V POHODĚ. Ti, co se vysmějí všem mým nářkům, které jsem stejně dávno vzdala. Byla bych hrozně zvědavá na to, jestli by aspoň občas něco pochopili. Ale to je jiný příběh a smutný k tomu a vlastně vůbec nevím, zda stojí za to ho vyprávět.