Je devět večer, já se naprosto nesmyslně cpu perníčkama a
snažím se urovnat si myšlenky.
Dnes jsem se totiž přistihla, jak mě u Kuby vytáčely
naprosté banality. Uvědomila jsem si, že jeho výkyvy paradoxně zvládám hůř teď,
když se hodně věcí naučil a jeho schopností jsou na míle daleko od doby před
třemi čtyřmi lety. Teď, když s ním vlastně ani nepracuju. V podstatě téměř
nikdy ve všední dny nezbývá na to energie ani čas. Logopedie, grafomotorika,
všechno stojí.
Nedivím se, že má při konci školního roku prostě dost a
nechce. Nedivím se ani sobě, že nemám sílu to denně přetlačovat.
A tak trávíme čas spolu velmi volně, netrápím se, že zábava
typu iPad nebo pohádka není žádný zázrak. Prostě odpoledne načerpáváme každý po
svém a očividně to každý potřebujeme.
A přesto mě ty jednotlivosti vytáčí. Jeho vztekání, zvláštní
zvuky, které ho baví dělat a ze kterých mi už jde hlava kolem. Jeho specifické
odlišnosti. Jeho umanutost. Nějak mi to jde hůř ustát.
Vyčítám si to, že jsem slabá. A pak si říkám, co budu
proboha dělat, když s ním budu celé léto doma? Takže hodlám věřit, že to
je z vyčerpání z práce a všeho, co teď v životě já i můj muž
řešíme. A že až se to rozvolní a ubydou určité povinnosti, bude líp. I na duši.
A po prázdninách škola. Nový režim, nové změny, těžký
přechod. Dost pravděpodobně krize. A znovu si říkám, jak tohle zvládnu? Nemám
nejmenší pochybnosti o tom, že dělám správně. Za rozhodnutím být se synem doma
si stojím a věřím, že to pomůže snazší adaptaci. Jen váhám, jestli jsem na to
vlastně připravená.
Zítra je můj poslední den v práci a já si říkám, jaké
to asi bude. Smutné? Úlevné? Divné? Asi všechno dohromady. Už tři roky chodím
do práce a své myšlenky tříštím různými směry. A najednou zbydou jen dva. Péče
o syna a péče o domácnost. Chtěla bych říct tři a přidat k tomu vlastní
zájmy, ale nebudu si nic malovat. Nebude to žádná havaj.
Hmm. Jaké to asi bude...?
Žádné komentáře:
Okomentovat