Už několik dní bojujeme s Kubíkovou nechutí. Nechutí
umýt si ruce, nechutí jít se sprchovat, nechutí pít, jíst, poslechnout
jednoduchý pokyn. Večerní bojkoty přichází, když už jsme s mužem oba
unavení a sotva pleteme nohama. Ranní afekty nám berou obrovský kus energie,
startují nám dny tím špatným způsobem, přináší neuvěřitelné nervy a smutek.
Poslední dobou zkrátka bojujeme. Je spousta věcí, které jsou
teď těžké. Oba potřebujeme nabrat sílu, zoufale hledáme každou chvíli pro sebe,
hledáme energii, kde se dá. Nikdy jí ale není dost v zásobě a náš práh
bolesti a trpělivosti nestačí.
Jsem smutná, když i přes viditelné trápení a hromadu práce
nám lidé ještě přidávají. Jak stále čelíme mnohdy absolutnímu nedostatku
empatie, jak naše okolí chce od nás opravdu hodně brát ale nedávat.
Vydržíme s mužem hodně, ale teď už se opravdu ocitáme u
konce sil.
Jsou to přesně ty dny, kdy vím, že jsem se rozhodla správně.
Skončit v práci a věnovat se naplno synkovi. Mít čistou hlavu a trpělivost
nevyčerpanou jinde, ale připravenou pro něj. Byly mi dopřány tři hezké roky,
kdy jsem se mohla alespoň trochu realizovat a žít trochu i mimo zdi našeho
krásného domova. Odnesu si hezké vzpomínky a pokusím se zvládnout všechno, co
přijde. A že se to už blíží.
Žádné komentáře:
Okomentovat