ZRCADLENÍ

Přemýšlela jsem nad tím, proč mě Děti úplňku v ukázkách tak odrovnaly.

Po dvou dnech jsem na to přišla.

Dívala jsem se do zrcadla našeho života. Obtíže, kterým čelíme my, sice nejsou tak extrémní jako u dětí ve filmu, ale mají společné rysy. Když jsem viděla záběry tatínka čelícího afektu dcery, viděla jsem svého muže. Způsob jeho práce byl velmi podobný.

Když jsem viděla dívku, která neustále dává věci, kam nemá, a svým rodičům tak chystá dennodenní a nekonečný úklid, napadlo mě, že takhle občas musíme fungovat i my. Vracet za Kubíka rozházené věci na své místo. Hračky, věci na vaření, klíče a baterky, cokoliv. Obaly od knih. Jednou mi takhle „svléknul“ naráz na hromadu dvě police plné knížek... 

Nechci si stěžovat – míra našich obtíží spojených s autismem je poměrně únosná. Ale ta podoba tam přesto byla. A i náš syn dokáže být smutný a nepřítomný jako ty děti. 

Aby člověk nepodlehl smutku, na tohle se prostě dívat nesmí. Bez toho totiž vidí své dítě tak, jak je to v pořádku. Občas trochu víc auti, ale milé, kontaktní a inteligentní. Lze to všechno vidět zkrátka pozitivně. Dát si pár takových filmů nebo článků by pro mě osobně znamenalo depresi a beznaděj. Protože jsou sugestivní.

Na ten dokument se nepodívám. Zato budu ještě chvíli vzpomínat na to, jak jsme dnes s Kubíkem trénovali sykavky a jak mu to docela šlo. Takové „S“, přestože spíš šišlavé, dokáže totiž neskutečně proměnit den:-)