Dnes jsem nahlédla do dotazníku o dítěti, který nám v práci
odevzdal jeden rodič. Kolonky o prvních krocích a o prvních slovech zůstaly
prázdné. Ne proto, že by zapomněl. Ne proto, že by si nebyl jistý datem. Bylo
to tím, že to absolutně a vůbec netušil.
Mám sice jen jedno dítě, ale stále považuju za normální
sledovat jeho pokrok a radovat se z něj. A zpětně se to samozřejmě
vztahuje i na období, kdy jsme ještě neměli o jeho diagnóze zdání.
Určitě by mi teď pár lidí mohlo říct, že přece „jedno dítě, žádné dítě“ a že „ano, u toho prvního to sleduješ, ale u toho
druhého to tak letí, že ani nevíš....nemáš na to čas“. Možná to do určité
míry i chápu a stát se to může. Ale něco jako první chůze vám přece utkví...i
přes to, že to dítko zdaleka není první... Přece člověk čeká na první
slovo...přemýšlí, jak ten hlásek bude znít...a co vlastně řekne... Navíc onen
rodič prázdné kolonky okomentoval právě svou neznalostí a takovým způsobem, že
je přece JASNÉ, že to už neví... neboli to přece neví nikdo.
Jsem jak z jiného světa. Stále častěji vidím, že chápu
a vnímám věci velmi odlišně od spousty ostatních. Že mé názory a postoje jsou v menšině,
že jsem prostě nějak divně mimo. Ale stále věřím, že to, jak věci vnímám a
řeším, je v pořádku. Ještě o sobě nepochybuju, ale už tu odlišnost silně
cítím.
Častěji mě to vrhá do mé občasné asociální nálady, kdy se
nechci bavit vůbec s nikým. Ani ze zdvořilosti. Kdy mám chuť bydlet u
lesa, starat se o zahrádku a meditovat. To, kým jsem dnes, je už vzdálené mému
mladšímu já.
Milý rodiči, který netušíš ani přibližně, kdy tvé dítě
udělalo první krok: jsou lidé, kteří čekají na pokrok v podobě úplně
jiného zázraku; může to být třeba den bez epileptického záchvatu. Může to být prostá výměna otázka-odpověď
rodiče a dítěte, když je klukovi nebo holce pět. Sedm, deset. Víc. Může to být
den, kdy dítě přidá do svého rejstříku deseti jídel tu jedenáctou. A to se
nebavíme o obědových chodech, ale jednotlivých potravinách. Anebo den, kdy
člověk nemusí všechno tušit a předvídat a už dopředu chystat scénáře odvracení
krizí, co bude za a), za b), za c) a vážit každý krok své trasy se všemi
úskalími. A nebavíme se o tom, že by dítě chtělo jen koupit hračku. Může to být
den, kdy vám bude vaše dítě rozumět – pochopí, co mu říkáte.
Já jsem ten rodič, co musí poslední dobou hodně předvídat,
připravovat si scénáře, snášet křik a dohadování, pokud ve výchově úplně
nerezignuje. Teď nevidím žádné světlo, jsem hluboko v tunelu a pořád
přemýšlím, jak dál. Dny jsou plné konfliktů a mně je z toho hodně smutno. Jsem přesvědčená, že i synkovi.
A pak čtu ten dotazník. A opravdu nechápu.
Žádné komentáře:
Okomentovat