Za necelý měsíc už to budou tři roky, co píšu blog. Letmý
pohled do minulosti, hlavně tam, kde jsou nějaké fotky, mi nemilosrdně
připomíná, že všechno tak šíleně letí a mění se, ať chceme nebo nechceme.
Když jsem začala psát, Kubík měl čtyři roky a měl za sebou
rok ve speciální školce. Další před sebou. Komunikoval pomocí obrázků, děti ho
nijak zvlášť nezajímaly, nedokázal se k nim přidat. Na velké mazlení ho
neužilo, kontakt s námi jako rodiči navazoval jen velmi opatrně. Emoce
byly přesně dvojí – vztek a radost. Nic mezi tím. Byl nám ještě hodně vzdálený
a hodně jsme si nerozuměli. Komunikace byla složitá a denně jsme do školky a
zase domů vláčeli velký šanon plný obrázků.
Dnes tu máme sedmiletého chlapečka, který se snaží mluvit a zdá
se, že to jde kupředu. Rád se s námi mazlí, říká nám, že nás má rád.
Projevuje podstatně větší škálu emocí a víme, že pociťuje i lítost, když je
druhému smutno, špatně. Má kamarády a hraje si s nimi. Obrázky potřebujeme
jen ve chvíli, kdy si potřebujeme být jistí, že nás dobře chápe, a když něco
pečlivě plánujeme. Aby nedošlo k nedorozumění. Umí hezky zdravit,
poděkovat, dokážeme se pochopit.
A pak by se dalo zmínit i pár odvrácených stránek, ale na ty
dnes nemyslím. Jedny potíže skončí a druhé přijdou. Zrovna včera jsem myslela
na to, že jiný už můj život asi nebude. Dramatické propady a pak zase euforie...jeden
den bezradnost a beznaděj, další už absolutní štěstí...
Ale ne, dnes ne. Dnes myslím na to, kolik toho náš syna za
tři roky zvládnul. Kolik se naučil, kam se posunul. Je to naprosto úžasné a je
potřeba si to připomínat. Lehce se totiž zvyká na lepší dny, lepší dovednosti.
Autismus je neléčitelný a zákeřný ve své nevypočitatelnosti.
Občas Kubu ovládne a my se nestačíme divit, kam se to všechno podělo. To všechno
dobré, na co jsme si už ochotně a rychle zvykli. Někdy mám až vztek, proč
najednou nefunguje, jak má. Proč se zasekne, nerozumí, zavře si uši. A pak si
kolikrát uvědomím, že se náš syn s tím vším zkrátka nenarodil. Že spoustu
dovedností a návyků má doslova vydřených.
Někdy je prostě dobré si to připomenout. Brát ho takového,
jaký je. A to doslova. I v ten horší den. Zaslouží si to.
Žádné komentáře:
Okomentovat