Dnes je neděle a zatím je
naprosto skvělá. Sice začalo to správné vedro a v tuto chvíli se venku
nedá moc být, ale dopolední radosti mě hrozně nabíjejí a dodávají spoustu
energie. Vyrazili jsme na procházku poměrně brzo, právě abychom se vyhnuli
polednímu parnu. Zatímco včera se Kuba venku jen líně ploužil, dnes od rána běhal
do všech kopců a to stálo za to. Vždycky za ním totiž nějaký chudák musí běžet,
aby ho zastavil u cesty, případně mu dělal druhé oči kvůli jakémukoliv
nebezpečí, které na něj číhá. Kus ostřejšího drátu z plotu, na zemi sem
tam nějaká psí památka, prostě cokoliv. Dnes byl běžecký doprovod o to
důležitější, že Kuba nabral tempo v nových botkách, ve kterých ještě není
tak jistý. Tak jsme se s manželem střídali a k rybníku došli docela
schvácení (samozřejmě jen my dva, Kuba ani nezafuněl). Možná leckoho napadne,
že mu prostě nemáme povolit tak divoké běhání….no…ale zastavit hyperaktivního
autistického chlapečka většinou spíš nejde. Potřebuje vybít energii, a ruku na
srdce, je prima, když se nakonec trochu unaví a o to lépe spí po obědě… Pak si
vyberte, co je lepší.
U rybníka jsme nakrmili spoustu
kachen a pokračovali dál. Procházka je to docela dlouhá, ale ani to nezabrání
tomu, aby Kuba ve finále nechtěl ještě blbnout u nás před domem na hřišti.
Obětavě jsem tam s ním zůstala, manžela zničeného alergickým záchvatem
jsem poslala domů (probůh co to teď kvete??).
A tam přišel první zázrak. Nějaký chlapeček tam jezdil na tříkolce. Kuba
ho nejdříve naháněl (ostatně to je jedna z nejoblíbenějších aktivit, která
ale občas leckteré dítě trochu otravuje) a pak přišla jeho chvíle, když se malý
cyklista dal na lavičce do nanuku. Jeho babička i maminka mě pobízely, ať se
Kubík povozí, ať si tříkolku půjčí. Samozřejmě tou dobou už na ní Kubík dávno
seděl. Když se mu něco líbí, prostě po tom jde hlava nehlava. Jako nedávno – na
náměstí seděl tatínek s dětma a držel pytlík gumových medvídků. Najednou
vidím Kubu, jak jde k němu, naprosto mu samozřejmě narušuje diskrétní zónu
a zírá, co že to ten táta drží, div nestrčí hlavu dovnitř. Divím se, že si
rovnou nevzal. Pán začal nabízet, ale já malého radši popadla a zmizeli jsme.
Ale tříkolka byla atraktivnější. Tam se odhodlal to i zkusit. A ono mu to
docela šlo! Seděl na tom poprvé v životě a chvilkama i sám jel. Samozřejmě
občas zapomněl řídit a sebejistě mířil rovnou do trávy, ale jel!! Neuvěřitelné.
Dokázal jakž takž pochopit slovní instrukce (už to je zázrak) a pak i dělat, co
je potřeba… Bylo asi jedenáct, slunce brutálně pražilo, ale my jezdili jako o
život. Úžasné momenty…
Další překvapení mě čekalo u
oběda. Poté, co Kuba do sebe dostal obrovské množství těstovin s omáčkou z mletého
masa (maso u nás jednoznačně vede), k tomu misku melounu, začal pokukovat
i po mém obědě. Místo melounu jsme s manželem měli zeleninový salát.
Představte si ledový salát, mozzarellu, pečené papriky, sušené rajčata…a
zálivku s balzamikovým octem. Ani jedno z toho nikdy neokusil. Bál
se, nedůvěřoval. Dnes jsem mu z legrace nabídla. A on si prostě dal, jen
tak, hned, prostě se nebál. Pak si stihnul dát ještě třikrát, než jsem sama
dojedla. Zírali jsme. Jídlo je jedna z velkých kapitol u rodičů
autistických dětí. U nás taky. Kubík má navíc velmi citlivý čich a co mu
nezavoní, nemá šanci. Ani by neochutnal. A dnes si pomalu ani nečichnul a
najednou se choval jako zdravé dítko s apetitem. Těžko popsat tu radost. K poměrně
pestrému jídelníčku u nás vedla dlouhá cesta. Teprve po nástupu do školky to
začalo být veselejší. To by ovšem bylo na velmi dlouhé povídání…třeba někdy příště:-)
 |
| Premiéra na tříkolce |
Žádné komentáře:
Okomentovat