USPÁVÁNÍ

Každý den se budím s trochu jinou náladou. Zjistila jsem, že ji hodně ovlivňuje to, s jakou jdu spát. Prakticky se mé večerní stavy přenáší do rána a žádnou večerní rozmrzelost nejsem schopná zaspat. Je to docela nešťastné a občas mi kazí náladu i včerejší maličkosti, jenže tak to prostě mám.

Dnešní den nezačal dobře. Hned ráno jsem byla podrážděná, nervózní, netrpělivá. A Kuba taky. Těžko říct, jestli jen shodou náhod, nebo díky tomu, jak moc napojený na mě je. Nikdy jsem takovým věcem nevěřila, ale už se mi to mnohokrát potvrdilo. Když jsem byla veselá, byl veselý taky. I když, to teda pořád žádný důkaz není, on je totiž (naštěstí) veselý prakticky pořád. Co je spíš ohromující, je jeho empatie v horších časech. Trpím na migrény, které mě naprosto ochromují. Teď už na ně mám ty správné léky, ale dlouho jsem je neměla. A opravdu mockrát se stalo, že mi bylo celé dva, tři dny zle. Ještě i v době, kdy nechodil do školky a já o něj pečovala do odpoledne sama. V neuvěřitelné většině takových případů byl prostě andílek. Dokázal si sám zahrát, nevztekal se, prakticky omezil své potřeby na minimum. A podotýkám, že tak to bylo i v době, kdy jsme s jeho terapií teprve začínali a jeho chování bylo mnohem problematičtější než dnes. I pozornost vyžadoval téměř permanentní. A přesto – dokázal být šikovnější, jakoby cítil, že máma na to prostě ten den „nemá“.

Těžko říct, jestli to byla náhoda, ale moje dnešní rozmrzelost se dost možná přenesla na něj. Poté, co jsem ho odvedla do školky, jsem si naordinovala uklízecí terapii. Náš byt to potřeboval a já u toho mohla přemýšlet. A přišla jsem na to, co se včera stalo. Jeden z problémů poslední doby.

Autisti mívají potíže se spánkovým režimem. Kubík naštěstí ten případ nikdy nebyl, dodnes spává i po obědě a noc prospí taky celou. Jediná potíž je v uspávání. Vlastně se o uspávání ani mluvit nedá. Prostě jsme jen já nebo můj muž přítomní – sedíme nebo ležíme vedle něj. Pokud to tak není, odchází z postele a často i z pokoje. Prostě NECHCE spát a dělá všechno proto, aby se tomu vyhnul. Včera to stálo za to…zabral až po téměř hodině povídání a blbnutí na posteli. Aby se pak za dalších dvacet minut znovu probudil. To už bylo deset večer a já padala za vlast. Otráveně jsem ho krotila a držela mu ruce, aby s nima nemáchal, aby nedivočil. Zvyšovala jsem hlas, byla jsem přísná. Ve chvíli, kdy dítko po takovém „rituálu“ usne, je vám to jen líto. Nikdo nechce být přísný při uspávání. Jenže není na výběr. Nechat ho blbnout, usne s bídou v půlnoc. A ráno je pak marný.

Jak jen uspat autistu? Nevydrží poslouchat, nezvládne věnovat tu pozornost. Jak já bych mu ráda četla! Jenže když začnu, začne něco brumlat. Neposlouchá, nedokáže to. A hlavně nerozumí. Jsou to na něj dlouhé věty, příliš mnoho slov. Ani monotónnost projevu ho neuklimbá. Docela by mě zajímalo, jak to dělají jiní auti-rodiče. Je mi z toho tak smutno. Když mu zpívám, vydrží poslouchat jen chvilku (ovšem to bych mu vzhledem ke svému mizernému projevu nevyčítala:-). Čtení nefunguje. Mazlení, hlazení nefunguje. Pomalé povídání nefunguje. Světlo vadí (v létě je to vážně oříšek). Částečně vadí i hluk odjinud. Jak ho jen zklidnit? Období se střídají ve všem a občas je to horší a občas lepší, ale o běžném rodičovském uspávání nemůže být řeč. Podotýkám, že byť jsem klidná sebevíc, na něj to v tu chvíli nepřenesu.

Včera mě to zlobilo a pak mrzelo. Mít dítě a moct mu jen do uspání číst pohádku, nebo si o té pohádce i povídat…nebo jen to, že si dítko vybere, jakou pohádku chce…to jsou zázraky. Pro nás určitě. Cítím se neschopně, zoufale, že nevím jak na to. A nejhorší je, že v tom vám prostě stejně nikdo neporadí. Protože nejen že každé dítě je jiné, každý autík je jiný. Najít k tomu všemu klíč je někdy vážně umění. A já jsem vážně unavený rodič.