Víkend byl opravdu pohodovější, i
když náš výlet do ZOO byl přece jen trochu větší adrenalin než pro většinu
rodičů, které jsem tam viděla. Ale těžko říct, to člověk asi nemůže nikdy
posoudit. Každopádně jsem zhodnotila, že jestli jednou s Kubíkem uvidíme v ZOO
všechny pavilony, voliéry a výběhy, bude to zázrak. Co vidíme komplet, jsou
hřiště. Ale o ZOO až někdy jindy…
Brácha Kubovi zas odjel a věci se
vrátily do starých kolejí. Sice jsou poslední dny opravdu náročnější, jak jsem
zmiňovala, ale i tak se dějí věci, které mě strašně hřejí na srdci. Skoro se to
až bojím psát...jde o jednu z nejcitlivějších oblastí – o řeč.
Pro představu: Kuba mluvil
několik prvních slabik a uskupení jako „mama“
nebo „ham“ těsně před prvními
narozeninami. Velký regres přišel právě v jednom roce. Vymizení žvatlání,
žádný oční kontakt, prostě se nám tak nějak ztratil. Nepřišla gestikulace,
nápodoba, nic. Po velmi velmi velmi dlouhé době se někdy počátkem tohoto roku
začal rozmlouvat (tedy před svými 4. narozeninami). Žvatlal velké množství
slabik, neúnavně, celý den. Dokonce začal zkoušet první slabiky slov, pokud
něco chtěl. Chtěl-li balon, řekl „ba“,
chtěl jogurt, řekl „jo“. Vypadalo to
slibně, skoro jsem chtěla věřit, že se začne s logopedií. Zas to ale
přešlo a už dlouhé týdny se nic nedělo. Kubík na to prostě začal tak nějak
kašlat. A najednou, poslední tři čtyři dny povídá. Povídá různé „slovíčka“ – „totó“, „todó“, „mama“ a tak dál.
Párkrát to vypadalo, že zkouší napodobit moje slova. Zůstávám nohama na zemi a
doufám. Ale hodně stojím nohama na zemi. Nemusí to taky znamenat vůbec nic.
Venku po mně chtěl karamelku, tak jsem mu vytrvale říkala „řekni DEJ“. Nakonec řekl „mama“.
Lepší než nic:-) Třeba to příště bude „mama
dej“.
U autistů je opravdu všechno
otázka motivace. Jakmile jsou opravdu silně motivovaní, dokážou bourat hodně
silné zdi. Kuba už jich na kontě taky pár má. A třeba bude platit to, co u něj
funguje prakticky u všeho – jakmile totiž ON něco chce, tak to pak jde. Ráz
naráz. Jako ty pleny…nakonec to byla otázka prakticky jen několika dní. ON si
totiž uvědomil pohodlí a ON se rozhodnul. Vzhledem ke kombinaci jeho diagnózy a
znamení berana to asi jinak ani nebude. A navíc – vycítí-li, že mi o něco hodně
jde, sekne se. To je tak typické!
Tyto dny jsou tak naším uším
velmi libozvučné. Sice občas taky vztekle kvílí, ale fantasticky žvatlá. Jenom
by mě zajímalo, pokud tedy jednou promluví, jakým jazykem to bude. Pochopte, my
samozřejmě všichni kolem něj mluvíme česky, ale na youtube sjíždí zásadně
animované filmy anglické, ruské a španělské…tak nevím:-) Vím jen, že cokoliv to
bude, bude to krása. Kéž by to přišlo. Shodou okolností se mi dnes v noci zdálo,
že mluvil. Že povídal všechno možné a dědovi přál do telefonu k narozeninám.
Nádherný sen. Dlouho mě probuzení tak nemrzelo.
Žádné komentáře:
Okomentovat