Poslední dva dny stály za to.
Někdo na mě musel uvalit pořádnou kletbu, protože pondělí jsem prakticky strávila
na záchodě. Nevím, co jsem snědla, nebo kde chytla, ale byla jsem totálně
vyřízená. A tak pořád jen ležím, cpu se suchýma rohlíkama a nabírám síly, které
ne a ne přijít. Vrozené sklony k nízkému tlaku mi taky moc nepomáhají.
V takových chvílích
potřebujete oporu. Ani ne tak kvůli sobě, ale musí přijít někdo, kdo bude
pečovat o vaše dítě, bude to umět a bude to někdo, koho má Kuba rád. A my
takového člověka máme. Máme chůvu. Je skvělá. Hlídává ho už zhruba rok a je na
ni opravdu spolehnutí. V pondělí měla dorazit, abychom mohli s manželem
jet na přednášku o autismu a komunikaci. Přednáška nám teda utekla, hlídání
zůstalo. Pak přišel ještě manžel z práce, jak nejdříve mohl, a oba hlídali
prcka. Bylo mi příšerně, ale přesto bylo skvělé z dálky mé postele slyšet
jejich povídání, smích, Kubíkovy lumpárny. Jsem strašně ráda, že se na ni
můžeme obrátit a neumím si představit, že bychom ji neměli. Někdy si říkám, že
řada rodičů s autistickým dítětem tuhle možnost nemá…a je mi to líto. To
by měla být povinná výbava přidělená spolu s příspěvkem na péči –
pečovatel na zavolání. To by bylo! Někdo má babičky, někdo ne (jako my – máme je
daleko), ale někdy ani babičky nestačí. Bohužel z vyprávění vím, že se
zoufale často stává, že právě rodina funguje v rámci podpory rodin s autíkama
špatně. Každý to prostě nezvládne. A pak je hrozně moc zapotřebí chůva,
kamarádka, prostě někdo…a ten někdo je pak doslova k nezaplacení. Odebere
aspoň na chvilku břímě té šílené zodpovědnosti, stresu, stoprocentní
pozornosti, kterou prostě autíkovi věnovat musíte. A to přesně naše Šárka dělá.
A je to o to lepší, že to dělá skvěle, s láskou a s porozuměním. A
Kuba ji má rád. Dokonalá kombinace.
A tak děkuju tímhle dvěma lidem,
kteří mi pomáhají, když jsem na dně. Vyslechnou mě, postarají se o syna,
povzbudí mě.
Je to můj muž, který při mně opravdu
stojí v tom pravém slova smyslu. Díky němu jsme synův autismus objevili
včas. Nezavřel před tím vším oči, ale bojuje se mnou. Díky němu to zvládám
nejen přežít, ale občas už i docela slušné žít a mít radost z toho, co nás
potkává. Jedeme v tom spolu a vím, že je na něj spolehnutí.
A Šárka. Velká opora a pomoc. Tím
víc, že z chůvy se stala i kamarádkou. Prakticky patří do rodiny. Je to
člověk, kterého si vážím a je pro mě i inspirací pro práci s Kubou.
DÍKY!
Žádné komentáře:
Okomentovat