PŘEKVAPENÍ

Už velmi dlouho se mi nestalo to, co před pár dny. Byli u nás známí, kteří léta žili v zahraničí a naposledy nás viděli, když byl Kubík ještě miminko. Což je bezmála čtyři roky. Jelikož mailem synovu diagnózu přátelům nesdělujeme, čekalo je tohle překvápko včera.

Okolnosti přály téměř okamžitému sdělení skutečnosti, jen co si ti chudáci zuli boty. Za rohem totiž číhala šelma. Náš chlapeček si velmi oblíbil ruský animovaný seriál Máša a medvěd. Musím uznat, že se tím pobavíme i s mým mužem, vážně je to vtipné. Trochu bláznivé, ale veselé, hezky nakreslené a hlavně – mluvené. Mluvené pohádky jsou jednou z několika pomůcek, které usilovně používám v naději, že se náš čtyřletý nemluva konečně rozpovídá. Po nějaké době, kdy si díly přehrával jen na youtube, jsme mu seriál konečně sehnali a mohl se na něj dívat v televizi. Tak nevím – snad to bylo zážitkem z podstatně větší obrazovky, snad to, že mu Máša bývala spíš vzácná, ale spustilo to u něj opravdu neskutečné nadšení. Sedět dokázal stěží jeden díl (7 minut) a pak už jen lítal, ječel, chechtal se, házel polštáři kolem sebe a nebyl k zastavení. A to ani ve chvíli, kdy jsme pohádku vypnuli a očekávali, že to poleví. Ale nepolevilo a přesně v této zběsilosti ho našli naši kamarádi.

Po několika poznámkách typu „to je v pohodě, je jen divoký…“nebo „je to stydlín“ (zásadně si ve svém běsnění okolí nevšímal) se můj muž rozhodnul, že bude nejlepší jim to rovnou říct (neboli ať to máme za sebou). A právě reakce byla taková, jakou jsem už nečekala. „Kuba je autistický.“ „Co to je?“ A tuším, že to bylo z šoku z toho, že nevědí, ale uchýlil se můj muž k „definici“, která je bohužel ještě pořád nejomílanější, a stále se s ní setkáváme. Tak mu jen řekl „Rainman“. No a dotyčný řekl „Aha, tak to s ním půjdeš do kasina, ne?“ Manžel se chabě zasmál a oběma nám bylo jasné, že jsme téma vyčerpali. Spokojeně jsme přešli na jinou debatu a v průběhu večera jsme se k věci téměř nevrátili.

Je tolik dětí ztracených v tomhle světě, chycených v pasti autistického myšlení a bohužel jen stěží schopných se zorientovat. A přesto si pořád tolik lidí dovolí říkat, že je to módní diagnóza (neboli vymyšlená a nahrazující termín nevychovaný spratek) a ignorovat skutečnost, že je potřeba se naučit autisty přijmout, najít si k nim cestu a chovat se k nim s respektem, jaký si zaslouží. A hledat cesty, jak spolu žít. Oni to s námi mají totiž taky docela těžké.