HOUPAČKA

Jak jsem už zmiňovala, už několik let hledám vnitřní rovnováhu. Klid a vyrovnanost, se kterou by se mi s Kubovým autismem a všemi okolnostmi bojovalo líp. Stále se mi nedaří to najít, i když si stále častěji říkám, že je už načase. Je načase přestat řešit, že se „to“ stalo, přestat myslet na to, že nás „to“ trápí. A taky jsem nedávno četla, že nemám litovat ani dítě, ani sebe. To všechno sedí a věřím, že je to pravda. Jenže těžko se k vyrovnanosti dopracovat, když je takřka každý den jako na houpačce. Nahoru, dolů.

Tak třeba v posledních dnech. NAHORU: Kubík ráno sám od sebe, poprvé od zářijového nástupu do školky, šel a podal na pozdrav ruku své kamarádce ze třídy. Odpoledne se s ní zase máváním (poprvé zcela záměrným a dobrovolným zároveň) rozloučil. Nutno dodat, že mávání je jen pro hrstku privilegovaných, a to ještě s tím, že přichází jen někdy. DOLŮ: při návštěvě prarodičů si jich prakticky vůbec nevšímal. Nereagoval ani na naše výzvy ke komunikaci, poslední dobou má často typicky autisticky „zavřené uši“. NAHORU: při jeho podvečerním házení hračkama, třepotání rukama a pokřikování zvuků, za které by se nemusela stydět leckterá šelma, jsem se najednou rozhodla, přitáhla v podstatě zázrakem jeho pozornost a řekla mu „A teď řekni MÁMA“. A on se podíval, řekl PAPA a pokračoval dál ve své hře. Já ani můj muž jsme pomalu minutu nedýchali. DOLŮ: při odchodu ze školky potkala kamarádku, jejíž syn je ve třidě s Kubíkem. Prcek se na mě letmo podíval, kamarádka mu řekla „podívej, teta“ a on povídá „teta“. Ještě při nástupu do školky nemluvil, je mu o půl roku víc než našemu synkovi. Hrozně jim ten pokrok přeju, ale úplně stejně se mi vevnitř hromadí lítost, že u nás se z téhož radovat nemůžeme.

V jednu chvíli cítíte velkou naději, radost, sebemenší pokrok dodá velkou sílu. Ve vteřině se to ale bortí, pokles dovedností přichází nepravidelně, autismus je někdy tak zřejmý a jindy ho téměř není vidět. Asi jsem přecitlivělá, že to pořád tak silně vnímám.  A možná si na to začínám přece jen trochu zvykat. Ale nikdy to asi nebude míň bolet.