UŽ ABY SPRCHLO

Někdo by měl vážně prozkoumat souvislost autistických projevů s extrémně horkým počasím. No, i když asi to nebude zas tak velký objev, že každý autistický i neautistický jedinec je v takových dnech protivný, není ve své kůži a nepodává extra výkon. Dnešek byl toho zářným příkladem.

Už cestou ze školky Kuba pofňukával a byl tak nějak v nepohodě, bez zřejmých důvodů. Doma se srovnal, hrál si, v podstatě jen sám, mě absolutně zazdíval. Po pár marných pokusech o komunikaci nebo společnou hru jsem rezignovala a nechala ho jet po svém. Asi mu to opravdu vyhovovalo, protože byl spokojený. Později jsem s nadšením pozorovala sílící vítr a mraky na obloze a říkala si, že už je venku asi mnohem líp, i teplota trochu spadla. A rozhodla jsem se jít ven, což se ukázalo jako naprosto mizerné rozhodnutí.

Ani jsme nedošli do města, když se mraky stále více protrhávaly a krom větru bylo prostě jen šíleně nesnesitelné dusno. Začali jsme bankomatem – jenže nešel otevřít automatický vchod. Naštěstí Kuba nejančil, byť to byl přesně ten tahák, na který jsem ho dostala ven (práce s bankomatem ho fascinuje). Šli jsme k druhém, čert vem ten zbytečný poplatek, hlavně že vyřídíme, co je potřeba a dítě je šťastné. Následovala návštěva lékárny. Za tu chvilku, co jsem kupovala jen dvě věci, Kuba postupně bral z regálů Sunar, pak krém proti opalování a nakonec odšpuntoval nějaké spreje, a to ještě můžu být ráda, že jsem včas zjistila, že si chce jeden odnést pryč. Už při odchodu z lékárny ze mě lilo. V drogerii se při placení slečny před námi pokoušel dát pryč její kabelku z pultu, protože na něm přece báječně jezdí autíčka a ona tam s tím překáží. A pak náměstí. Plné fontán a kašen. Tak si říkám, nechám ho chvilku vyblbnout, já to vydržím, on se osvěží a vyběhá. Netrvalo ani pět minut a srazil se s dvěma klukama, co tam lítali naprosto šíleným způsobem. Padl na kolena a začal plakat. Já si k němu dřepla a viděla, že mu na jednom koleni teče červená. Snažila jsem se ho utěšit a v tu chvíli jsem dostala sprchu od těch kluků, kteří tam blbnuli a stříkali vodou hlava nehlava. A to mě dorazilo. Jejich mámě, která tam stála s kočárkem, a bylo jí to celé očividně jedno, jsem vmetla, že si ty kluky má srovnat. Nejdřív se kvůli nim srazí s Kubou a pak ještě mě obhodí vodou, když ho zvedám. Dívala se na mě laxně a s ledovým klidem prohlásila, že spadnul sám. To bylo na mě moc. Šla jsem pryč, jinak bych ji musela snad praštit.. Kuba po pár metrech zhodnotil, že mu úraz vlastně nevadí a bral se zpátky k vodě. Načež jsem ho odnesla z náměstí za parádního řevu, no vůbec si myslím, že přilehlé zahrádky restaurací se měly na co dívat… Tuším, jak jsem působila. Hysterická ochranitelská matka, která blázní kvůli odřenému koleni a mazánka raději odnese od nebezpečí… Co je mi po tom, nikdo nevidí do toho, čím moje psychika prochází a co se prostě zvládat někdy nedá.

Poslední metou bylo podepsat smlouvu se slečnou, které jsme pronajali byt. Cestou tam jsme prošli dvě hřiště, ze kterých jsem ho v podstatě odtáhla, protože chtěl tam, kde je to pro velké děti nebo pro změnu ostatním bral hračky. Do starého bytu jsem přišla zborcená potem. Kubík nadšeně vběhnul dovnitř a šel prozkoumávat svůj bývalý terén. Po rychlé podpisové akci jsem chtěla odejít. Ne tak chlapeček, kterému návštěva jeho prvního domova zjitřila veškeré emoce. Opět jsem ho prakticky odtáhla za šíleného řevu. Sled dalších událostí obsahoval pár dalších hysterických záchvatů, kdy ho vleču od něčeho, co nesmí, armádu štípajících mravenců na nohou při Kubíkově čůrání do trávy, no a doma to vyvrcholilo vylitým horkým mlékem na koberec. To už moje hysterie neznala mezí, na udiveného synka jsem naprosto marně ječela a samozřejmě to celé k ničemu nebylo. Okamžitě poté mě přemohla lítost, že jsem neudržela nervy a nezachovala klid.

Už aby sprchlo. A taky manžel aby se vrátil ze služební cesty. Ale hlavně – už ať konečně najdu způsob, jak Kubíkovi nastavit jasné hranice. A ať jemu pomine to jeho opožděné období vzdoru…jinak se zblázníme všichni.