JINÉ DĚTI

Konec školního roku byl vždycky hektické období. Už dávno nechodím do školy, ani se nechystám na zkoušky na vysoké škole, ale i tak byl pro mě těch posledních pár dní naprosto nabitých. Není těžké odhadnout proč… Jakub měl svou první besídku. I když, jak tak přemýšlím, možná by to každého nenapadlo. Nenapadlo by všechny, že i hendikepovaní, tělesně nebo mentálně, můžou sehrát představení. A přece můžou. A já ty silné niterné pocity ze zažitých pátečních vystoupení ještě pořád vstřebávám. Neuhlídala jsem slzy, když jsem byla v publiku, neuhlídala jsem je ani doma, kde jsme jako správní pyšní rodičové dychtivě promítali celou akci na oslavě narozenin.

Sama za sebe říkám, že vidět více dětí na vozíku anebo s jiným hendikepem pro mě ze začátku nebylo lehké. Dobře si vzpomínám, kdy jsem to zažila poprvé...byl konec školního roku, jako je teď, Kuba se teprve po prázdninách chystal do školky a my měli možnost jít mezi děti na „naši budoucí“ školní zahradu. Bylo krásně a tak byly všechny třídy venku. Víte, občas potkáte dítě na vozíčku nebo o berlích. Anebo v davu rozpoznáte specifické rysy dítěte, které má třeba Downův syndrom. Ale málokdy se vám asi stane, jako mně tenkrát, že se to kolem vás těmito velmi zvláštními dětmi doslova hemží. Pokud máte jen trochu citu v těle, zaplaví vás lítost. A taky bezradnost – jak se k nim mám chovat?

Odpověď je naprosto jednoduchá – úplně NORMÁLNĚ. Občas vám porozumí, někteří vůbec ne, jiní i pěkně komunikují, je to různé. Jisté je, že jsem si tenkrát odnesla silný zážitek. A od září skoro všechny ty děti denně potkávám. A přijde mi to naprosto NORMÁLNÍ. Už neuhýbám očima v rozpacích, ale zdravím je. Když mě někdo osloví neadekvátním způsobem (třeba mě u toho vezme nečekaně za ruku), už dokážu myslím správně reagovat. No, co je to správně. S citem, instinktivně a jemně. A najednou se mi v tom prostředím plném hendikepů líbí!

A ještě jedna věc stojí za zmínku. Všichni učitelé a všichni rodiče křížem krážem navzájem se tam zdraví. Panuje tam hezká atmosféra a já se tam cítím dobře. Musela jsem se ptát rodičů zdravých dětí, jestli je to tak běžné…své dítě možná ještě nějaký čas ani do běžné školky, školy nepovedu. Kdoví. Neznám to. A řekli mi, že běžné to není…

Ale zpět k besídce. Byla to nádherná akce. Možná by někdo našel různé nedostatky. A mohlo by se říct, že něco bylo moc dlouhé a něco působilo tak nebo onak, ale jak říkám, byla to NÁDHERA. Obdivuju všechny učitele a ostatní personál, co s dětmi dokážou. Dokázali program postavit tak, že se účastnily všechny děti. Vozíčkáři, autisti, downíci, všichni. A mělo to vždy myšlenku a bylo to veselé. A samozřejmě jsem se kochala Kubíkem, který svou roli sehrál fantasticky. Nutno dodat, že scénář opakujeme i doma, zpíváme a tančíme a je to báječná vzájemná zábava. Mám z toho velkou radost! Považme navíc to (a vrátím se tím k vystoupení), že zejména pro autisty tohle musel být hodně těžký úkol. Nechat se namotivovat a naučit se úkol. Zapamatovat si ho a zvládnout ho před nečekaným publikem. Nešílet z kostýmů a nesundávat si je. Nebýt nervózní z čekání na svůj výstup. Klobouk dolů…dětem i všem pracovníkům školky a školy!

Jen z jedné věci mi bylo trochu smutno. Byť jsou všichni ti velmi tělesně postižení opečovávaní s laskavostí a citem ve školce/škole i doma, byť i na jejich tvářích byla vidět radost a emoce, které jim nedovolí tělo správně projevit, myslím na jejich rodiče. Jak asi těžké pro ně bylo vidět je takto. A hlavně vědět, že daleko se se svým potomkem nedostanou, že diagnóza má své limity… A s tímto trápením jim zkrátka nikdo nepomůže, s tím se musí naučit žít. Tak vás prosím, až někdy zas potkáte postižené dítko, zkuste na něj necivět ale ani neuhýbat pohledem. Třeba ho jen vemte na vědomí, podívejte se mu do očí, pak rodičům a třeba se usmějte. Chovejte se zkrátka NORMÁLNĚ.